Není překvapivé, že vliv Carla Schmitta - nacistického právníka a politického teoretika, kterého mnozí komentátoři na pravici i na levici označují za možná vůbec nejpronikavějšího kritika liberalismu - sílí právě v době konce "konce historie", kdy tolik profesionálních i laických teoretiků hledá či obhajuje alternativy k liberální demokracii. Tento celoživotní, třebaže často skrytě působící prosazovatel "teokratického totalitarismu" a "skutečné katolické intenzifikace politiky" je dnes vedle upřímně míněných snah o "demokratičtější" demokracii důležitým ideologickým zdrojem autoritářských režimů jak Ruska, tak Číny. V neposlední řadě je také myslitelem, který již před sto lety poskytl podrobný návod pro to, co dnes nazýváme autoritářským populismem: opevnit se u moci, zatímco se populista zaklíná právě "demokratičtější demokracií". Schmittovy zdánlivě neutrální a "pronikavé" analýzy však nelze ve skutečnosti oddělit od jeho politických cílů. Odmítnout Schmitta však zároveň neznamená, že bychom se museli vzdát snah odstranit z demokracie ty prvky liberalismu, které skutečně nejsou demokratické - jsou to právě ty prvky, které liberalismus - překvapivě - se Schmittem sdílí.