Klaviatury ženství a vlasaté bohyně. Voní trochu po bylinkách. A trochu po víně. Cestují někde mezi Prahou a Šumavou. Mezi squaty a kostely, dlažebními kostkami a neodkladnými touhami, mezi dopolední kocovinou a archetypy, které lze nahmatat jen v bezčasí. Tam všude pronikají Sosoiovy verše, beznadějně poetické a zároveň místy vulgární, kde se prolíná hořkotrpké se sladkým, radikální s ideální, a kde ve středu překvapivě není žena, dokonce ani láska nebo rozkoš, ale samotná autorova obnažená duše.