Nový počin Jana Švankmajera je "příspěvkem k čekání na velký český román", čekání, které se v místní kotlině periodicky vrací, jako by snad onen "velký český román" měl být spásou veškeré literatury, a nakonec i nás "nebohých" Čechů samotných. V případě Švankmajera nemůže být větší ironie. Toto je kniha, která vznikla ze hry a nikoliv z ambice složit čtenáři k nohám literární dílo. Je to značně svobodný text, ale určitými parametry se románu skutečně blíží. Prvotní inspirace spočívala ve skupinové hře, kde se báseň jednoho autora převedla do jejího významového opaku. Vznikly tak tzv. "negativní básně", ale možná by bylo výstižnější použít termín "tonálně převrácené" básně. Na tomto hracím principu pak Švankmajer rozvíjí i svůj nový románový opus. Výchozím bodem je pro něj první díl nedokončené románové tetralogie Jeana Paula Sartra Cesty ke svobodě: Věk rozumu, který si jednoho dne náhodně vytáhl z knihovny.