Zdá se, že se krize stávají bezpodmínečnou součástí každodenní zkušenosti dvacátého prvního století. Zatímco (post)apokalyptické fikce získávají na stále větší popularitě, realita s nimi nekompromisně drží krok a mnohdy předčí i fantazii nejlépe placených pracovníků a pracovnic zábavního průmyslu. Katastrofičnost prostupuje globálním (eko)systémem, vpisuje se nejen do socioekonomických, environmentálních nebo geopolitických procesů, ale stává se i doménou naší vlastní představivosti, jejíž dystopické rozměry je dnes velmi těžké opustit. Tato kniha se pokouší nacházet naději v několika audiovizuálních dílech, která obcházejí převládající kulturní vzorce antropocénu a ve jménu posthumanistické (po)etiky nás podněcují k reflexi širokých planetárních procesů i dílčích situovaných perspektiv. Navádí tak Člověka k objevování nových (nedestruktivních) způsobů života po boku ne-lidské, Jiné nebo queer reality, a snad i cest za hranice krizové epistemologie dneška.