Otevřená pustá krajina přináší povídky, v nichž se zdánlivě nic neděje, osoby přecházejí z pokoje do pokoje, pokuřují u stolečků v zahradách, dolévají si víno, pozorují dění za okny nebo posedávají na lavičkách v parku. Pod povrchem to ale vře, komunikace se zadrhává a ne příliš sympatičtí protagonisté příběhů analyzují vyřčené banality a snaží se pochopit jejich smysl. Autor ve svých textech vytváří prostor, v němž se významy rodí spíše mezi řádky. Každá věta je přesně vážená, každý detail podstatný. Jeho prózy nedramatizují, ale nechávají čtenáře zahlédnout napětí a osamělost, které se skrývají i v těch nejvšednějších situacích.