Kniha mapuje rozmanité projevy a ohlasy rezistence vůči komunistickému režimu v Československu v letech 1948 až 1989. Autoři chápou rezistenci jako přirozenou a často spontánní reakci jedince či skupiny osob na "totalitní, nelidské, nezákonné nebo morálně neakceptovatelné požadavky režimu", jenž se snaží prosadit závazný ideový výklad světa, vychovávat či převychovávat, a neváhá proto zasahovat i do volnočasových aktivit ve snaze usměrňovat a modifikovat jejich průběh.