Ve své druhé sbírce se Kateřina Marie Tichá obrací k místům i lidem, kteří se do ní nesmazatelně otiskli jako světlo do staré fotografie. Autorka hledá rovnováhu mezi světlem a tmou, a přitom křeše básně-jiskry, které jí pomáhají proklestit si cestu potemnělými časy. Jednotlivé texty plynou pomalu - objevují se v záhybech města, pohledech do dálky, ve vráskách krajiny i očích milované osoby. Jsou důkazem, že i obyčejné chvíle dokážou nést cosi posvátného.