Na první pohled vypadá Kosovo jako nádrž, do který se nepřetržitě naplno pumpuje, a všichni se okatě diví, jak je možný, že i po deseti letech je v nádrži vody sotva po kotníky. "Ale kam všechny ty prachy přišly?" rozčílím se. Kluci vybuchnou smíchy, jako bych jim právě řekla skvělej fór, kterej sama nechápu. "Nejspíš to narvali do pěti set tisíc osmi set padesáti pěti ping-pongovejch turnajů!" chechtá se Radim. Kryštof mi věnuje konejšivej úsměv, takže si připadám jako obecní primitiv, kterýmu léta naschvál tvrdili, že Země je placka, a on jim, blbec, věřil. 21:00 Jedu zpátky do Mitra. Všude tma. Nejde proud. Silnice je samá díra, kam člověk dohlídne, jsou siluety rozvalin, jako by válka skončila předevčírem. Není voda, není práce, není nic. Jen bordel, marasmus a špína. Doma přendám máslo z (teplý) lednice do (jakž takž chladnýho) mrazáku, aby ráno nebylo na kaši, poleju se vodou ze tří pet lahví a padám potmě na postel.