"Vím, co nejsem: rozhodně nejsem dokumentarista," vymezil se fotograf Viktor Kolář v jednom z rozhovorů proti tomu, aby byla jeho tvorba zařazována do žánru, který ho nezajímá. A svoje stanovisko prokazuje i v nové knize fotografií, kterou pro nakladatelství KANT uspořádal po úspěchu dnes už těžko dostupných knih Ostrava (2010) a Canada 1968-1973 (2013). Kolářovy snímky sice neobyčejně výmluvně vypovídají o určitém místě a jeho dobových proměnách, ale dělají to spíše mimochodem. Ve skutečnosti se zaměřují na okamžiky náhlých a jedinečných, někdy až nepravděpodobných "setkání" - v tom smyslu, jak tento výraz prosazovali surrealisté. Na výtvarně působivých černobílých fotografiích nechybí nic z neodmyslitelných rysů hornické a průmyslové Ostravy, ale výsledný portrét města je imaginární, ne realisticky popisný. Proto se v doprovodných esejích Manuela Anceau, Jana Balabána, Martina Dostála a Jaromíra Typlta o Viktoru Kolářovi uvažuje ne jen jako o fotografovi, ale jako také jako o básníkovi, který místo slov používá obrazy.